A přišlo jaro a přišlo hárání.......tak panička pečlivě odpočítávala dny a desátý den vyšel na sobotu. Už aby to bylo, už to na mě zase šlo, chtěla jsem utíkat a utíkat. V sobotu jsme nasedli celá rodina do auta a vydali se na cestu za ženichem, jeli jsme docela daleko, ale ta cesta se vyplatila...Hned jak jsme se poprvé očuchali, jsme věděli, že to půjde. Můj ženich Roneček byl načesaný, vykoupaný, navoněný. Napřed jsem si trošku hráli a oňufávali si ouška, teda on oňufával ta moje...byl ze mě celý pryč a pak jsme se spojili. Byli jsme svázaní 15 minut. Doma jsem odpočívala , moc dobře jsem já věděla, že se to podařilo. Jenže jsem byla jediná, která to věděla. Panička mě stále prohlížela a pozorovala, kolik jím a jak se chovám. Dostávala jsem mnohem lepší papání a byla jsem hýčkaná, zvláště když i panička zjistila, že se jsem březí. Musím Vám teda povědět, je to pěkná hokna být březí. U fenek je březost 63 dnů. Už v polovině jsem se sotva unesla. Chtělo se mi stále čurat a ani pořádně najíst jsem se nemohla, protože jsem pak ublinkávala....Nic moc teda. Navíc ten máš kocour mě stále otravoval, chtěl si hrát nebo co. Taky mě začala trápit otázka, kam jako ty štěněcí mimina porodím......Musím jim vyhrabat pelíšek a tak jsem se dala do hrabání. Vždy jsem vyhloubila díru a zdála se být dobrá, ale nakonec jí vždy něco chybělo a tak jsem hrabala a hrabala a hrabala...Nakonec jsem si našla úžasné místo ve dřevníku a u naskládaných polen jsem si vyhloubila tu pravou a jedinou dobrou díru.Tak tady to bude nejlepší.
PS: Na fotce se můžete podívat na mého ženicha ...no není k sežrání.....
A život frčel dál přišlo moje první háraní a já zjistila, že už nejsem štěně, ale dospělácká fena. Měla jsem takovou radost, že už jsem dospělá ženská, ale řeknu Vám, není o co stát. Panička mě začala hlídat, ani na procházku se mnou nešla....Na
